NENÍ HRÁČ JAKO HRÁČ, ANEB POJĎME INDIVIDUALIZOVAT!

Na mnoha úrovních, kde máme možnost vzdělávat nebo učit děti (včetně většiny školských zařízení) se často stává, že všechny průměrujeme. To znamená, že z podprůměrných děláme průměrné, což můžeme považovat za svůj úspěch, ale daň za to je, že často nevěnujeme čas a pozornost těm nadprůměrným a stahujeme je také do průměru. Ale nemělo by to být jinak? Neměli bychom se snažit z těch nadprůměrných udělat TOP hráče nebo TOP studenty a žáky? Já jsem přesvědčen, že měli.

Často se také dostáváme do diskuze, zda hráče v tréninku rozdělovat na základě výkonnosti. Z mého pohledu je odpověď poměrně jednoznačná, že ano. Důvod je prostý. Každé dítě by mělo mít možnost uspět. V kategoriích přípravek není možné, abychom dítě odsuzovali, protože jsou aktuálně „horší“ nebo spíše aktuálně pomalejší. Přihlédněme k tomu, že každý hráč má jinou potřebu a jiné tempo pro svůj rozvoj. Tomu je potřeba přizpůsobit podmínky v tréninku.

V podobném duchu bych se snažil přistupovat i k zápasům. Musíme tedy vytvářet příležitosti proto, aby každá skupina měla zhruba sobě výkonnostně odpovídajícího soupeře. Protože nikdo nechceme jen prohrávat. Nebo naopak, pokud nebudeme hrát těžké zápasy, tak se časem zastavíme na „mrtvém“ bodě, a to nejen z pohledu výkonnosti, ale také morálně volných vlastností. A právě citlivá individualizace je jedním z prostředků, jak dávat možnost každému dítěti uspět!!!

KREATIVITA? CO TO VLASTNĚ JE?

Není to tak dávno, co jsem si v jedné knize přečetl skutečně luxusní definici toho, co je to vlastně kreativita. Tato definice zní: Kreativita je asociativní paměť, která nadprůměrně dobře funguje.

Už to, že se jedná o asociativní paměť naznačuje, že kreativním se nikdo nerodí, protože paměť máme povětšinou při narození prázdnou. Proto, aby nějaká asociativní paměť mohla vůbec nadprůměrně dobře fungovat je nezbytné, abychom ji dostatečně dobře naplnili. Je však otázkou, čím ji naplnit? Z mého pohledu je to jednoznačné. Děti v senzitivním období tzn. od 6 do 12 let musí co nejvíce hrát, a to různé hry. Princip hry je ve své podstatě vždy stejný. Základním principem je vyhrát, dalšími pak útočit a bránit. Proto není potřeba, aby děti hrály stále jen fotbal, ale můžeme tréninky prokládat také jinými sporty (dokonce si dovolím tvrdit, že je to velmi žádoucí), protože ve většině z nich je princip vždy stejný! Díky tomu, že budou děti hodně hrát získají obrovské množství herních zkušeností, zažijí různé herní situace. Všechny tyto informace se jim pak „nahrávají“ do asociativní paměti a čím více informací budou mít v asociativní paměti, tím lépe jim bude tato paměť fungovat a tím lépe budou pak „vystupovat“ na hřišti.

Já za kreativní hráče považuji takové hráče, kteří mají mnoho různých řešení, dokážou si poradit v nelehké situaci, dokážou nás překvapit tím, jaké řešení zvolí. K tomu ale nikdy nedojdou, pokud nebudou mít dostatečné herní zkušenosti.

Proto já tvrdím, že kreativního človíčka my můžeme jednoznačně vychovat, ovšem základem všeho je, aby děti dostávaly prostor být kreativní. To znamená, abychom se my nesnažili jim neustále vnucovat své názory, naše představy atd.. ať si své názory a představy o hře vytváří samy, a to nejčastěji tak, že budou hru samotnou co nejvíce hrát!

Základní pravidlo pro výchovu kreativního hráče: nepokřikovat povely tipu „nahraj, vystřel“ během hry, nechat hráče se samostatně rozhodnout.  Případné rady či pokyny přijdou od trenéra a to zejména v přerušené hře.

KOMFORTNÍ ZÓNA

Komfortní zóna je určitá zóna, ve které, když se nacházíme, tak se většinou cítíme bezstarostně, děláme to, na co jsme zvyklí. Dalo by se říci, že jedeme na autopilota nebo v určitém nouzovém režimu, protože náš mozek pravděpodobně nevyvíjí tak vysokou aktivitu. Hlavním důvodem je, že se nesnažíme poznávat nebo zkoušet nové věci, ale pracujeme jaksi stereotypně.

Co pro nás ale znamená komfortní zóna v tréninku fotbalu? Jsou hráči v této zóně? Pokud ano, pak by to znamenalo, že nerozvíjí své schopnosti a dovednosti, ale pouze je udržují na určitém stupni. Náš cíl je hranice hráčů posouvat. Opět se tak dostáváme k problematice individualizace, dokonalé znalosti vlastních hráčů a nastavování optimální výzvy pro každého fotbalistu.

Velmi důležité je, abychom také cvičení stavěli tak, aby byla pro hráče více podnětná. Co si představit pod takovým více podnětným cvičením? Ve cvičení „narušujeme“ pozornost hráčů při určité činnosti. To znamená například cvičení zaměřené na vedení míče, ale hráči musí řešit ještě orientaci v prostoru, výběr správné branky, reakci na soupeře apod.. Dalo by se říci, že takové podmínky jsou hodně připodobněné herním podmínkám. Našim cílem by mělo být vyvádět hráče mimo jejich zónu komfortu, aby posouvali své hranice a překonávali sami sebe. Ale pozor, každý máme své limity. Opět se tak dostáváme k tomu, že je nezbytné hráče dobře znát!!

Znění celých článků a mnoha dalších užitečných informací najdete na www.francdaniel.cz.